अथ विप्रोषितं वीरं पाञ्चाली मध्यमं पतिम् ॥
स्मरन्ती पाण्डवश्रेष्ठम् इदं वचनम् अब्रवीत् ॥
यो ऽर्जुनेनार्जुनस् तुल्यो द्विबाहुर् बहुबाहुना ॥
तम् ऋते पाण्डवश्रेष्ठं वनं न प्रतिभाति मे ॥
शून्याम् इव च पश्यामि तत्र तत्र महीम् इमाम् ॥
बह्वाश्चर्यम् इदं चापि वनं कुसुमितद्रुमम् ॥
न तथा रमणीयं मे तम् ऋते सव्यसाचिनम् ॥
नीलाम्बुदसमप्रख्यं मत्तमातङ्गविक्रमम् ॥
तम् ऋते पुण्डरीकाक्षं काम्यकं नातिभाति मे ॥
यस्य स्म धनुषो घोषः श्रूयते ऽशनिनिस्वनः ॥
न लभे शर्म तं राजन् स्मरन्ती सव्यसाचिनम् ॥
तथा लालप्यमानां तां निशम्य परवीरहा ॥
भीमसेनो महाराज द्रौपदीम् इदम् अब्रवीत् ॥
मनःप्रीतिकरं भद्रे यद् ब्रवीषि सुमध्यमे ॥
तन् मे प्रीणाति हृदयम् अमृतप्राशनोपमम् ॥
यस्य दीर्घौ समौ पीनौ भुजौ परिघसंनिभौ ॥
मौर्वीकृतकिणौ वृत्तौ खड्गायुधगदाधरौ ॥
निष्काङ्गदकृतापीडौ पञ्चशीर्षाव् इवोरगौ ॥
तम् ऋते पुरुषव्याघ्रं नष्टसूर्यम् इदं वनम् ॥
यम् आश्रित्य महाबाहुं पाञ्चालाः कुरवस् तथा ॥
सुराणाम् अपि यत्तानां पृतनासु न बिभ्यति ॥
यस्य बाहू समाश्रित्य वयं सर्वे महात्मनः ॥
मन्यामहे जितान् आजौ परान् प्राप्तां च मेदिनीम् ॥
तम् ऋते फल्गुनं वीरं न लभे काम्यके धृतिम् ॥
शून्याम् इव च पश्यामि तत्र तत्र महीम् इमाम् ॥
atha viproṣitaṃ vīraṃ pāñcālī madhyamaṃ patim ||
smarantī pāṇḍavaśreṣṭham idaṃ vacanam abravīt ||
yo 'rjunenārjunas tulyo dvibāhur bahubāhunā ||
tam ṛte pāṇḍavaśreṣṭhaṃ vanaṃ na pratibhāti me ||
śūnyām iva ca paśyāmi tatra tatra mahīm imām ||
bahvāścaryam idaṃ cāpi vanaṃ kusumitadrumam ||
na tathā ramaṇīyaṃ me tam ṛte savyasācinam ||
nīlāmbudasamaprakhyaṃ mattamātaṅgavikramam ||
tam ṛte puṇḍarīkākṣaṃ kāmyakaṃ nātibhāti me ||
yasya sma dhanuṣo ghoṣaḥ śrūyate 'śaninisvanaḥ ||
na labhe śarma taṃ rājan smarantī savyasācinam ||
tathā lālapyamānāṃ tāṃ niśamya paravīrahā ||
bhīmaseno mahārāja draupadīm idam abravīt ||
manaḥprītikaraṃ bhadre yad bravīṣi sumadhyame ||
tan me prīṇāti hṛdayam amṛtaprāśanopamam ||
yasya dīrghau samau pīnau bhujau parighasaṃnibhau ||
maurvīkṛtakiṇau vṛttau khaḍgāyudhagadādharau ||
niṣkāṅgadakṛtāpīḍau pañcaśīrṣāv ivoragau ||
tam ṛte puruṣavyāghraṃ naṣṭasūryam idaṃ vanam ||
yam āśritya mahābāhuṃ pāñcālāḥ kuravas tathā ||
surāṇām api yattānāṃ pṛtanāsu na bibhyati ||
yasya bāhū samāśritya vayaṃ sarve mahātmanaḥ ||
manyāmahe jitān ājau parān prāptāṃ ca medinīm ||
tam ṛte phalgunaṃ vīraṃ na labhe kāmyake dhṛtim ||
śūnyām iva ca paśyāmi tatra tatra mahīm imām ||
Panchali, remembering the departed hero, her middle husband, said: 'Without Arjuna — who though two-armed equals the many-armed heroes — this forest does not delight me. Everywhere I see this whole earth as empty. This blossoming forest, full of wonders, without Savyasachin does not seem beautiful to me. Without him, who resembles a dark blue cloud, whose gait is like a rutting elephant's, whose eyes are like lotuses, Kamyaka does not shine for me. Remembering his bow, whose sound was like a thunderbolt's roar, I find no peace.' Hearing her lament, Bhimasena, slayer of enemy heroes, said: 'What you say, fair one, gladdens my heart like the taste of nectar. His long, even, mighty arms, like iron bars, calloused from the bowstring, wielding sword and mace, adorned with armlets, like five-headed serpents — without this tiger among men, this forest is to me as if the sun had vanished from it. Relying on him, the Panchalas and the Kurus would not fear even the armies of the gods. Relying on his arms, we, great souls all, considered our enemies conquered in battle and the earth already won. Without the hero Phalguna I find no steadiness in Kamyaka, and everywhere I see this whole earth as empty.'
cd5997ffe57c · 发布于 2026年7月16日 17:01:59 UTC
可用语言RUEN用方向键翻颂
Draupadi and Bhima grieve in different ways, yet both see in Arjuna not merely a warrior but a source of confidence. Their remembrance reveals the family's love without sentimentality.