Mahabharata
Karṇa-rādhādhiratha-grahaṇa-parva (Rādhā and Adhiratha Accept Karṇa)3.293.1-13
3736 / 15823
Mahabharata · 3.293.1-13
Devanāgarī

वैशंपायन उवाच
एतस्मिन्न् एव काले तु धृतराष्ट्रस्य वै सखा ॥
सूतो ऽधिरथ इत्य् एव सदारो जाह्नवीं ययौ ॥
तस्य भार्याभवद् राजन् रूपेणासदृशी भुवि ॥
राधा नाम महाभागा न सा पुत्रम् अविन्दत ॥
अपत्यार्थे परं यत्नम् अकरोच् च विशेषतः ॥
सा ददर्शाथ मञ्जूषाम् उह्यमानां यदृच्छया ॥
दत्तरक्षाप्रतिसराम् अन्वालभनशोभिताम् ॥
ऊर्मीतरङ्गैर् जाह्नव्याः समानीताम् उपह्वरम् ॥
सा तां कौतूहलात् प्राप्तां ग्राहयाम् आस भामिनी ॥
ततो निवेदयाम् आस सूतस्याधिरथस्य वै ॥
स ताम् उद्धृत्य मञ्जूषाम् उत्सार्य जलम् अन्तिकात् ॥
यन्त्रैर् उद्घाटयाम् आस सो ऽपश्यत् तत्र बालकम् ॥
तरुणादित्यसंकाशं हेमवर्मधरं तथा ॥
मृष्टकुण्डलयुक्तेन वदनेन विराजता ॥
स सूतो भार्यया सार्धं विस्मयोत्फुल्ललोचनः ॥
अङ्कम् आरोप्य तं बालं भार्यां वचनम् अब्रवीत् ॥
इदम् अत्यद्भुतं भीरु यतो जातो ऽस्मि भामिनि ॥
दृष्टवान् देवगर्भो ऽयं मन्ये ऽस्मान् समुपागतः ॥
अनपत्यस्य पुत्रो ऽयं देवैर् दत्तो ध्रुवं मम ॥
इत्य् उक्त्वा तं ददौ पुत्रं राधायै स महीपते ॥
प्रतिजग्राह तं राधा विधिवद् दिव्यरूपिणम् ॥
पुत्रं कमलगर्भाभं देवगर्भं श्रिया वृतम् ॥
पुपोष चैनं विधिवद् ववृधे स च वीर्यवान् ॥
ततः प्रभृति चाप्य् अन्ये प्राभवन्न् औरसाः सुताः ॥
वसुवर्मधरं दृष्ट्वा तं बालं हेमकुण्डलम् ॥
नामास्य वसुषेणेति ततश् चक्रुर् द्विजातयः ॥
एवं स सूतपुत्रत्वं जगामामितविक्रमः ॥
वसुषेण इति ख्यातो वृष इत्य् एव च प्रभुः ॥

Transliteration (IAST)

vaiśaṃpāyana uvāca
etasminn eva kāle tu dhṛtarāṣṭrasya vai sakhā ||
sūto 'dhiratha ity eva sadāro jāhnavīṃ yayau ||
tasya bhāryābhavad rājan rūpeṇāsadṛśī bhuvi ||
rādhā nāma mahābhāgā na sā putram avindata ||
apatyārthe paraṃ yatnam akaroc ca viśeṣataḥ ||
sā dadarśātha mañjūṣām uhyamānāṃ yadṛcchayā ||
dattarakṣāpratisarām anvālabhanaśobhitām ||
ūrmītaraṅgair jāhnavyāḥ samānītām upahvaram ||
sā tāṃ kautūhalāt prāptāṃ grāhayām āsa bhāminī ||
tato nivedayām āsa sūtasyādhirathasya vai ||
sa tām uddhṛtya mañjūṣām utsārya jalam antikāt ||
yantrair udghāṭayām āsa so 'paśyat tatra bālakam ||
taruṇādityasaṃkāśaṃ hemavarmadharaṃ tathā ||
mṛṣṭakuṇḍalayuktena vadanena virājatā ||
sa sūto bhāryayā sārdhaṃ vismayotphullalocanaḥ ||
aṅkam āropya taṃ bālaṃ bhāryāṃ vacanam abravīt ||
idam atyadbhutaṃ bhīru yato jāto 'smi bhāmini ||
dṛṣṭavān devagarbho 'yaṃ manye 'smān samupāgataḥ ||
anapatyasya putro 'yaṃ devair datto dhruvaṃ mama ||
ity uktvā taṃ dadau putraṃ rādhāyai sa mahīpate ||
pratijagrāha taṃ rādhā vidhivad divyarūpiṇam ||
putraṃ kamalagarbhābhaṃ devagarbhaṃ śriyā vṛtam ||
pupoṣa cainaṃ vidhivad vavṛdhe sa ca vīryavān ||
tataḥ prabhṛti cāpy anye prābhavann aurasāḥ sutāḥ ||
vasuvarmadharaṃ dṛṣṭvā taṃ bālaṃ hemakuṇḍalam ||
nāmāsya vasuṣeṇeti tataś cakrur dvijātayaḥ ||
evaṃ sa sūtaputratvaṃ jagāmāmitavikramaḥ ||
vasuṣeṇa iti khyāto vṛṣa ity eva ca prabhuḥ ||

Word-by-word
SanskritIASTMeaning
वैशंपायन उवाच एतस्मिन्न् एव काले तु धृतराष्ट्रस्य वै सखा ॥ सूतो ऽधिरथ इत्य् एव सदारो जाह्नवीं ययौ ॥ तस्य भार्याभवद् राजन् रूपेणासदृशी भुवि ॥ राधा नाम महाभागा न सा पुत्रम् अविन्दत ॥ अपत्यार्थे परं यत्नम् अकरोच् च विशेषतः ॥ सा ददर्शाथ मञ्जूषाम् उह्यमानां यदृच्छया ॥ दत्तरक्षाप्रतिसराम् अन्वालभनशोभिताम् ॥ ऊर्मीतरङ्गैर् जाह्नव्याः समानीताम् उपह्वरम् ॥ सा तां कौतूहलात् प्राप्तां ग्राहयाम् आस भामिनी ॥ ततो निवेदयाम् आस सूतस्याधिरथस्य वै ॥ स ताम् उद्धृत्य मञ्जूषाम् उत्सार्य जलम् अन्तिकात् ॥ यन्त्रैर् उद्घाटयाम् आस सो ऽपश्यत् तत्र बालकम् ॥ तरुणादित्यसंकाशं हेमवर्मधरं तथा ॥ मृष्टकुण्डलयुक्तेन वदनेन विराजता ॥ स सूतो भार्यया सार्धं विस्मयोत्फुल्ललोचनः ॥ अङ्कम् आरोप्य तं बालं भार्यां वचनम् अब्रवीत् ॥ इदम् अत्यद्भुतं भीरु यतो जातो ऽस्मि भामिनि ॥ दृष्टवान् देवगर्भो ऽयं मन्ये ऽस्मान् समुपागतः ॥ अनपत्यस्य पुत्रो ऽयं देवैर् दत्तो ध्रुवं मम ॥ इत्य् उक्त्वा तं ददौ पुत्रं राधायै स महीपते ॥ प्रतिजग्राह तं राधा विधिवद् दिव्यरूपिणम् ॥ पुत्रं कमलगर्भाभं देवगर्भं श्रिया वृतम् ॥ पुपोष चैनं विधिवद् ववृधे स च वीर्यवान् ॥ ततः प्रभृति चाप्य् अन्ये प्राभवन्न् औरसाः सुताः ॥ वसुवर्मधरं दृष्ट्वा तं बालं हेमकुण्डलम् ॥ नामास्य वसुषेणेति ततश् चक्रुर् द्विजातयः ॥ एवं स सूतपुत्रत्वं जगामामितविक्रमः ॥ वसुषेण इति ख्यातो वृष इत्य् एव च प्रभुः ॥vaiśaṃpāyana uvāca etasminn eva kāle tu dhṛtarāṣṭrasya vai sakhā || sūto 'dhiratha ity eva sadāro jāhnavīṃ yayau || tasya bhāryābhavad rājan rūpeṇāsadṛśī bhuvi || rādhā nāma mahābhāgā na sā putram avindata || apatyārthe paraṃ yatnam akaroc ca viśeṣataḥ || sā dadarśātha mañjūṣām uhyamānāṃ yadṛcchayā || dattarakṣāpratisarām anvālabhanaśobhitām || ūrmītaraṅgair jāhnavyāḥ samānītām upahvaram || sā tāṃ kautūhalāt prāptāṃ grāhayām āsa bhāminī || tato nivedayām āsa sūtasyādhirathasya vai || sa tām uddhṛtya mañjūṣām utsārya jalam antikāt || yantrair udghāṭayām āsa so 'paśyat tatra bālakam || taruṇādityasaṃkāśaṃ hemavarmadharaṃ tathā || mṛṣṭakuṇḍalayuktena vadanena virājatā || sa sūto bhāryayā sārdhaṃ vismayotphullalocanaḥ || aṅkam āropya taṃ bālaṃ bhāryāṃ vacanam abravīt || idam atyadbhutaṃ bhīru yato jāto 'smi bhāmini || dṛṣṭavān devagarbho 'yaṃ manye 'smān samupāgataḥ || anapatyasya putro 'yaṃ devair datto dhruvaṃ mama || ity uktvā taṃ dadau putraṃ rādhāyai sa mahīpate || pratijagrāha taṃ rādhā vidhivad divyarūpiṇam || putraṃ kamalagarbhābhaṃ devagarbhaṃ śriyā vṛtam || pupoṣa cainaṃ vidhivad vavṛdhe sa ca vīryavān || tataḥ prabhṛti cāpy anye prābhavann aurasāḥ sutāḥ || vasuvarmadharaṃ dṛṣṭvā taṃ bālaṃ hemakuṇḍalam || nāmāsya vasuṣeṇeti tataś cakrur dvijātayaḥ || evaṃ sa sūtaputratvaṃ jagāmāmitavikramaḥ || vasuṣeṇa iti khyāto vṛṣa ity eva ca prabhuḥ ||At this time Dhritarashtra's friend, the suta Adhiratha, went to the Ganga together with his wife; his wife Radha, unmatched in beauty and childless, strove especially hard for offspring; by chance she saw a chest brought to the shore by the waves of the Ganga, bound with protective bands and adorned with fastenings; she had it taken up out of curiosity and told Adhiratha; he lifted the chest out of the water, opened it with its fastenings, and saw within a child like the young sun, clad in golden armor, his face shining and adorned with bright earrings; astonished, Adhiratha and his wife took the child on their lap, and he said that since his birth he had seen no such wonder — a divine fruit had come to them; to him, childless, the gods had given a son; he gave the child to Radha, and she duly received the divine infant, radiant like the heart of a lotus and attended by Shri; she raised him according to custom, and he grew mighty, and afterward other sons of her own body were born to her; seeing the child in his precious armor and golden earrings, the brahmins named him Vasushena; thus the one of measureless valor became the son of a suta, known as Vasushena and also as Vrisha.
Translation

At this time Adhiratha, a suta and friend of Dhritarashtra, came to the Ganga together with his wife. His wife Radha, unmatched in beauty and childless, strove especially hard for offspring. By chance she saw a chest that the waves of the Ganga had brought to the shore, bound with protective bands and adorned with fastenings. Out of curiosity she had it taken up and told Adhiratha of it. He lifted the chest from the water, opened it by its fastenings, and saw within a child like the young sun, clad in golden armor, his face shining and set with bright earrings. Astonished, Adhiratha and his wife took the child upon their lap, and he said: "Since my birth I have seen no such wonder. I think a divine fruit has come to us. To me, childless, the gods have given a son." He gave the child to Radha, and she duly received the divine infant, radiant as the heart of a lotus and attended by Shri. She raised him according to custom; he grew mighty, and afterward other sons of her own body were born to her. Seeing the child in his precious armor and golden earrings, the brahmins named him Vasushena. Thus the one of measureless valor became the son of a suta, known as Vasushena, and also as Vrisha.

Version

288bd5ce4694 · published Jul 16, 2026, 5:37:35 PM UTC

Available inRUEN

Page between verses with