摩诃婆罗多
Vāmadeva-vāmya-aśva-parva (The Horses of Vāmadeva)3.190.43-59
3449 / 15823
摩诃婆罗多 · 3.190.43-59
天城文

अथ कस्य चित् कालस्य तस्यां कुमारास् त्रयस् तस्य राज्ञः संबभूवुः शलो दलो बलश् चेति ॥
ततस् तेषां ज्येष्ठं शलं समये पिता राज्ये ऽभिषिच्य तपसि धृतात्मा वनं जगाम ॥
अथ कदा चिच् छलो मृगयाम् अचरत् ॥
मृगं चासाद्य रथेनान्वधावत् ॥
सूतं चोवाच ॥
शीघ्रं मां वहस्वेति ॥
स तथोक्तः सूतो राजानम् अब्रवीत् ॥
मा क्रियताम् अनुबन्धः ॥
नैष शक्यस् त्वया मृगो ग्रहीतुं यद्य् अपि ते रथे युक्तौ वाम्यौ स्याताम् इति ॥
ततो ऽब्रवीद् राजा सूतम् ॥
आचक्ष्व मे वाम्यौ ॥
हन्मि वा त्वाम् इति ॥
स एवम् उक्तो राजभयभीतो वामदेवशापभीतश् च सन्न् आचख्यौ राज्ञे ॥
वामदेवस्याश्वौ वाम्यौ मनोजवाव् इति ॥
अथैनम् एवं ब्रुवाणम् अब्रवीद् राजा ॥
वामदेवाश्रमं याहीति ॥
स गत्वा वामदेवाश्रमं तम् ऋषिम् अब्रवीत् ॥
भगवन् मृगो मया विद्धः पलायते ॥
तं संभावयेयम् ॥
अर्हसि मे वाम्यौ दातुम् इति ॥
तम् अब्रवीद् ऋषिः ॥
ददानि ते वाम्यौ ॥
कृतकार्येण भवता ममैव निर्यात्यौ क्षिप्रम् इति ॥
स च ताव् अश्वौ प्रतिगृह्यानुज्ञाप्य चर्षिं प्रायाद् वाम्यसंयुक्तेन रथेन मृगं प्रति ॥
गच्छंश् चाब्रवीत् सूतम् ॥
अश्वरत्नाव् इमाव् अयोग्यौ ब्राह्मणानाम् ॥
नैतौ प्रतिदेयौ वामदेवायेति ॥
एवम् उक्त्वा मृगम् अवाप्य स्वनगरम् एत्याश्वावन्तःपुरे ऽस्थापयत् ॥
अथर्षिश् चिन्तयाम् आस ॥
तरुणो राजपुत्रः कल्याणं पत्रम् आसाद्य रमते ॥
न मे प्रतिनिर्यातयति ॥
अहो कष्टम् इति ॥
मनसा निश्चित्य मासि पूर्णे शिष्यम् अब्रवीत् ॥
गच्छात्रेय ॥
राजानं ब्रूहि ॥
यदि पर्याप्तं निर्यातयोपाध्यायवाम्याव् इति ॥
स गत्वैवं तं राजानम् अब्रवीत् ॥
तं राजा प्रत्युवाच ॥
राज्ञाम् एतद् वाहनम् ॥
अनर्हा ब्राह्मणा रत्नानाम् एवंविधानाम् ॥
किं च ब्राह्मणानाम् अश्वैः कार्यम् ॥
साधु प्रतिगम्यताम् इति ॥
स गत्वैवम् उपाध्यायायाचष्ट ॥
तच् छ्रुत्वा वचनम् अप्रियं वामदेवः क्रोधपरीतात्मा स्वयम् एव राजानम् अभिगम्याश्वार्थम् अभ्यचोदयत् ॥
न चादाद् राजा ॥

转写 (IAST)

atha kasya cit kālasya tasyāṃ kumārās trayas tasya rājñaḥ saṃbabhūvuḥ śalo dalo balaś ceti ||
tatas teṣāṃ jyeṣṭhaṃ śalaṃ samaye pitā rājye 'bhiṣicya tapasi dhṛtātmā vanaṃ jagāma ||
atha kadā cic chalo mṛgayām acarat ||
mṛgaṃ cāsādya rathenānvadhāvat ||
sūtaṃ covāca ||
śīghraṃ māṃ vahasveti ||
sa tathoktaḥ sūto rājānam abravīt ||
mā kriyatām anubandhaḥ ||
naiṣa śakyas tvayā mṛgo grahītuṃ yady api te rathe yuktau vāmyau syātām iti ||
tato 'bravīd rājā sūtam ||
ācakṣva me vāmyau ||
hanmi vā tvām iti ||
sa evam ukto rājabhayabhīto vāmadevaśāpabhītaś ca sann ācakhyau rājñe ||
vāmadevasyāśvau vāmyau manojavāv iti ||
athainam evaṃ bruvāṇam abravīd rājā ||
vāmadevāśramaṃ yāhīti ||
sa gatvā vāmadevāśramaṃ tam ṛṣim abravīt ||
bhagavan mṛgo mayā viddhaḥ palāyate ||
taṃ saṃbhāvayeyam ||
arhasi me vāmyau dātum iti ||
tam abravīd ṛṣiḥ ||
dadāni te vāmyau ||
kṛtakāryeṇa bhavatā mamaiva niryātyau kṣipram iti ||
sa ca tāv aśvau pratigṛhyānujñāpya carṣiṃ prāyād vāmyasaṃyuktena rathena mṛgaṃ prati ||
gacchaṃś cābravīt sūtam ||
aśvaratnāv imāv ayogyau brāhmaṇānām ||
naitau pratideyau vāmadevāyeti ||
evam uktvā mṛgam avāpya svanagaram etyāśvāvantaḥpure 'sthāpayat ||
atharṣiś cintayām āsa ||
taruṇo rājaputraḥ kalyāṇaṃ patram āsādya ramate ||
na me pratiniryātayati ||
aho kaṣṭam iti ||
manasā niścitya māsi pūrṇe śiṣyam abravīt ||
gacchātreya ||
rājānaṃ brūhi ||
yadi paryāptaṃ niryātayopādhyāyavāmyāv iti ||
sa gatvaivaṃ taṃ rājānam abravīt ||
taṃ rājā pratyuvāca ||
rājñām etad vāhanam ||
anarhā brāhmaṇā ratnānām evaṃvidhānām ||
kiṃ ca brāhmaṇānām aśvaiḥ kāryam ||
sādhu pratigamyatām iti ||
sa gatvaivam upādhyāyāyācaṣṭa ||
tac chrutvā vacanam apriyaṃ vāmadevaḥ krodhaparītātmā svayam eva rājānam abhigamyāśvārtham abhyacodayat ||
na cādād rājā ||

逐字释义
梵语IAST释义
अथ कस्य चित् कालस्य तस्यां कुमारास् त्रयस् तस्य राज्ञः संबभूवुः शलो दलो बलश् चेति ॥ ततस् तेषां ज्येष्ठं शलं समये पिता राज्ये ऽभिषिच्य तपसि धृतात्मा वनं जगाम ॥ अथ कदा चिच् छलो मृगयाम् अचरत् ॥ मृगं चासाद्य रथेनान्वधावत् ॥ सूतं चोवाच ॥ शीघ्रं मां वहस्वेति ॥ स तथोक्तः सूतो राजानम् अब्रवीत् ॥ मा क्रियताम् अनुबन्धः ॥ नैष शक्यस् त्वया मृगो ग्रहीतुं यद्य् अपि ते रथे युक्तौ वाम्यौ स्याताम् इति ॥ ततो ऽब्रवीद् राजा सूतम् ॥ आचक्ष्व मे वाम्यौ ॥ हन्मि वा त्वाम् इति ॥ स एवम् उक्तो राजभयभीतो वामदेवशापभीतश् च सन्न् आचख्यौ राज्ञे ॥ वामदेवस्याश्वौ वाम्यौ मनोजवाव् इति ॥ अथैनम् एवं ब्रुवाणम् अब्रवीद् राजा ॥ वामदेवाश्रमं याहीति ॥ स गत्वा वामदेवाश्रमं तम् ऋषिम् अब्रवीत् ॥ भगवन् मृगो मया विद्धः पलायते ॥ तं संभावयेयम् ॥ अर्हसि मे वाम्यौ दातुम् इति ॥ तम् अब्रवीद् ऋषिः ॥ ददानि ते वाम्यौ ॥ कृतकार्येण भवता ममैव निर्यात्यौ क्षिप्रम् इति ॥ स च ताव् अश्वौ प्रतिगृह्यानुज्ञाप्य चर्षिं प्रायाद् वाम्यसंयुक्तेन रथेन मृगं प्रति ॥ गच्छंश् चाब्रवीत् सूतम् ॥ अश्वरत्नाव् इमाव् अयोग्यौ ब्राह्मणानाम् ॥ नैतौ प्रतिदेयौ वामदेवायेति ॥ एवम् उक्त्वा मृगम् अवाप्य स्वनगरम् एत्याश्वावन्तःपुरे ऽस्थापयत् ॥ अथर्षिश् चिन्तयाम् आस ॥ तरुणो राजपुत्रः कल्याणं पत्रम् आसाद्य रमते ॥ न मे प्रतिनिर्यातयति ॥ अहो कष्टम् इति ॥ मनसा निश्चित्य मासि पूर्णे शिष्यम् अब्रवीत् ॥ गच्छात्रेय ॥ राजानं ब्रूहि ॥ यदि पर्याप्तं निर्यातयोपाध्यायवाम्याव् इति ॥ स गत्वैवं तं राजानम् अब्रवीत् ॥ तं राजा प्रत्युवाच ॥ राज्ञाम् एतद् वाहनम् ॥ अनर्हा ब्राह्मणा रत्नानाम् एवंविधानाम् ॥ किं च ब्राह्मणानाम् अश्वैः कार्यम् ॥ साधु प्रतिगम्यताम् इति ॥ स गत्वैवम् उपाध्यायायाचष्ट ॥ तच् छ्रुत्वा वचनम् अप्रियं वामदेवः क्रोधपरीतात्मा स्वयम् एव राजानम् अभिगम्याश्वार्थम् अभ्यचोदयत् ॥ न चादाद् राजा ॥atha kasya cit kālasya tasyāṃ kumārās trayas tasya rājñaḥ saṃbabhūvuḥ śalo dalo balaś ceti || tatas teṣāṃ jyeṣṭhaṃ śalaṃ samaye pitā rājye 'bhiṣicya tapasi dhṛtātmā vanaṃ jagāma || atha kadā cic chalo mṛgayām acarat || mṛgaṃ cāsādya rathenānvadhāvat || sūtaṃ covāca || śīghraṃ māṃ vahasveti || sa tathoktaḥ sūto rājānam abravīt || mā kriyatām anubandhaḥ || naiṣa śakyas tvayā mṛgo grahītuṃ yady api te rathe yuktau vāmyau syātām iti || tato 'bravīd rājā sūtam || ācakṣva me vāmyau || hanmi vā tvām iti || sa evam ukto rājabhayabhīto vāmadevaśāpabhītaś ca sann ācakhyau rājñe || vāmadevasyāśvau vāmyau manojavāv iti || athainam evaṃ bruvāṇam abravīd rājā || vāmadevāśramaṃ yāhīti || sa gatvā vāmadevāśramaṃ tam ṛṣim abravīt || bhagavan mṛgo mayā viddhaḥ palāyate || taṃ saṃbhāvayeyam || arhasi me vāmyau dātum iti || tam abravīd ṛṣiḥ || dadāni te vāmyau || kṛtakāryeṇa bhavatā mamaiva niryātyau kṣipram iti || sa ca tāv aśvau pratigṛhyānujñāpya carṣiṃ prāyād vāmyasaṃyuktena rathena mṛgaṃ prati || gacchaṃś cābravīt sūtam || aśvaratnāv imāv ayogyau brāhmaṇānām || naitau pratideyau vāmadevāyeti || evam uktvā mṛgam avāpya svanagaram etyāśvāvantaḥpure 'sthāpayat || atharṣiś cintayām āsa || taruṇo rājaputraḥ kalyāṇaṃ patram āsādya ramate || na me pratiniryātayati || aho kaṣṭam iti || manasā niścitya māsi pūrṇe śiṣyam abravīt || gacchātreya || rājānaṃ brūhi || yadi paryāptaṃ niryātayopādhyāyavāmyāv iti || sa gatvaivaṃ taṃ rājānam abravīt || taṃ rājā pratyuvāca || rājñām etad vāhanam || anarhā brāhmaṇā ratnānām evaṃvidhānām || kiṃ ca brāhmaṇānām aśvaiḥ kāryam || sādhu pratigamyatām iti || sa gatvaivam upādhyāyāyācaṣṭa || tac chrutvā vacanam apriyaṃ vāmadevaḥ krodhaparītātmā svayam eva rājānam abhigamyāśvārtham abhyacodayat || na cādād rājā ||Three sons are born to Parikshit and Sushobhana: Shala, Dala, and Bala; Parikshit sets the eldest, Shala, on the throne and goes into the forest; Shala, while hunting, pursues a deer, and his charioteer tells him it can be caught only with Vamadeva's swift horses; Shala takes two Vamya horses from the sage with a promise to return them once the task is done, but after catching the deer and returning to the city, he leaves the horses in the inner apartments; a month later Vamadeva sends a disciple, then comes himself to demand the horses, but the king refuses.
译文

Markandeya said: 'In time, three sons were born to Parikshit by Sushobhana: Shala, Dala, and Bala. Having consecrated the eldest, Shala, in the kingdom, the father, his mind set on austerity, went into the forest. One day Shala was hunting and pursued a deer in his chariot. He said to his charioteer, "Drive me swiftly." So addressed, the charioteer said to the king, "Do not pursue further; you cannot catch this deer, even were the two Vamya horses yoked to your chariot." Then the king said to the charioteer, "Tell me of these Vamya horses, or I will kill you." Thus addressed, and fearing both the king and the curse of Vamadeva, the charioteer told him, "These are the horses of Vamadeva, the Vamya, swift as thought." Then the king said to him, "Go to the hermitage of Vamadeva." He went to Vamadeva's hermitage and said to the sage, "Lord, a deer I have wounded is fleeing. I wish to overtake it. You should give me the Vamya horses." The sage said to him, "I will give you the Vamya horses; once your task is done, return them to me at once." And having received the two horses and taken leave of the great sage, he set out after the deer in a chariot yoked with the Vamya horses. As he went he said to his charioteer, "These jewels among horses are not fit for brahmanas; they must not be returned to Vamadeva." Having said this, he caught the deer, returned to his own city, and stabled the horses in the inner apartments. Then the sage thought to himself, "The young prince, having gained so fine a pair, takes his pleasure in them and does not return them to me. Alas, how grievous." Having resolved this in his mind, when a month had passed he said to his disciple, "Go, Atreya. Tell the king: if you are done with them, return my Vamya horses." He went and spoke thus to the king. The king answered him, "This is a mount fit for kings; brahmanas are not worthy of jewels of this kind. Besides, what use have brahmanas for horses? Go back and tell him so." He went and reported this to his teacher. Hearing this unwelcome answer, Vamadeva, overcome with anger, went himself to the king and pressed him for the horses. But the king did not give them.'

版本

cbd971cb78bc · 发布于 2026年7月16日 17:19:47 UTC

可用语言RUEN

用方向键翻颂