सो ऽस्माभिः पृष्टः ॥
भवान् इन्द्रद्युम्नं राजानं प्रत्यभिजानातीति ॥
स एवम् उक्तो ऽब्रवीन् मुहूर्तं ध्यात्वा ॥
नाभिजानाम्य् अहम् इन्द्रद्युम्नं राजानम् इति ॥
ततः सो ऽस्माभिः पृष्टः ॥
अस्ति कश् चिद् अन्यो भवतश् चिरजाततर इति ॥
स नो ऽब्रवीद् अस्ति खल्व् इहैव सरस्य् अकूपारो नाम कच्छपः प्रतिवसति ॥
स मत्तश् चिरजाततर इति ॥
स यदि कथं चिद् अभिजानीयाद् इमं राजानं तम् अकूपारं पृच्छाम इति ॥
ततः स बकस् तम् अकूपारं कच्छपं विज्ञापयाम् आस ॥
अस्त्य् अस्माकम् अभिप्रेतं भवन्तं कं चिद् अर्थम् अभिप्रष्टुम् ॥
साध्व् आगम्यतां तावद् इति ॥
एतच् छ्रुत्वा स कच्छपस् तस्मात् सरस उत्थायाभ्यगच्छद् यत्र तिष्ठामो वयं तस्य सरसस् तीरे ॥
आगतं चैनं वयम् अपृच्छाम ॥
भवान् इन्द्रद्युम्नं राजानम् अभिजानातीति ॥
स मुहूर्तं ध्यात्वा बाष्पपूर्णनयन उद्विग्नहृदयो वेपमानो विसंज्ञकल्पः प्राञ्जलिर् अब्रवीत् ॥
किम् अहम् एनं न प्रत्यभिजानामि ॥
अहं ह्य् अनेन सहस्रकृत्वः पूर्वम् अग्निचितिषूपहितपूर्वः ॥
सरश् चेदम् अस्य दक्षिणादत्ताभिर् गोभिर् अतिक्रममाणाभिः कृतम् ॥
अत्र चाहं प्रतिवसामीति ॥
अथैतत् कच्छपेनोदाहृतं श्रुत्वा समनन्तरं देवलोकाद् देवरथः प्रादुरासीत् ॥
वाचश् चाश्रूयन्तेन्द्रद्युम्नं प्रति ॥
प्रस्तुतस् ते स्वर्गः ॥
यथोचितं स्थानम् अभिपद्यस्व ॥
कीर्तिमान् असि ॥
अव्यग्रो याहीति ॥
so 'smābhiḥ pṛṣṭaḥ ||
bhavān indradyumnaṃ rājānaṃ pratyabhijānātīti ||
sa evam ukto 'bravīn muhūrtaṃ dhyātvā ||
nābhijānāmy aham indradyumnaṃ rājānam iti ||
tataḥ so 'smābhiḥ pṛṣṭaḥ ||
asti kaś cid anyo bhavataś cirajātatara iti ||
sa no 'bravīd asti khalv ihaiva sarasy akūpāro nāma kacchapaḥ prativasati ||
sa mattaś cirajātatara iti ||
sa yadi kathaṃ cid abhijānīyād imaṃ rājānaṃ tam akūpāraṃ pṛcchāma iti ||
tataḥ sa bakas tam akūpāraṃ kacchapaṃ vijñāpayām āsa ||
asty asmākam abhipretaṃ bhavantaṃ kaṃ cid artham abhipraṣṭum ||
sādhv āgamyatāṃ tāvad iti ||
etac chrutvā sa kacchapas tasmāt sarasa utthāyābhyagacchad yatra tiṣṭhāmo vayaṃ tasya sarasas tīre ||
āgataṃ cainaṃ vayam apṛcchāma ||
bhavān indradyumnaṃ rājānam abhijānātīti ||
sa muhūrtaṃ dhyātvā bāṣpapūrṇanayana udvignahṛdayo vepamāno visaṃjñakalpaḥ prāñjalir abravīt ||
kim aham enaṃ na pratyabhijānāmi ||
ahaṃ hy anena sahasrakṛtvaḥ pūrvam agnicitiṣūpahitapūrvaḥ ||
saraś cedam asya dakṣiṇādattābhir gobhir atikramamāṇābhiḥ kṛtam ||
atra cāhaṃ prativasāmīti ||
athaitat kacchapenodāhṛtaṃ śrutvā samanantaraṃ devalokād devarathaḥ prādurāsīt ||
vācaś cāśrūyantendradyumnaṃ prati ||
prastutas te svargaḥ ||
yathocitaṃ sthānam abhipadyasva ||
kīrtimān asi ||
avyagro yāhīti ||
The crane, having reflected, likewise did not recognize Indradyumna, and said that in this very lake dwelt a still more ancient tortoise named Akupara. He was summoned, and rising from the water he came to them. Seeing the king, Akupara wept and said, "How could I fail to recognize him? Many times before I was present at his fire-altars; this very lake was formed by the cows that passed this way, given to him as sacrificial gifts. Here I have dwelt ever since." No sooner had the tortoise spoken than a divine chariot appeared from heaven, and a voice addressed Indradyumna: "Your heaven is ready. Take your rightful place. You are a man of fame; go without anxiety."
a4366d834f85 · प्रकाशित 16 जुल॰ 2026, 5:17:02 pm UTC
उपलब्ध भाषाएँRUENश्लोक बदलें इन कुंजियों से
The cows given in gift left their trace even in earth and water. Thus a king's dharma becomes not an abstract merit but a real good for living beings.